Rozhovor s novým prezidentem AČR Janem Šťovíčkem

Rozhovor s novým prezidentem AČR Janem Šťovíčkem

Šťovíček o Ječmínkovi, Lopeníku a vizi Autoklub 2020

Přinášíme  rozhovor s Janem Šťovíčkem, novým prezidentem Autoklubu České republiky (AČR). Věnovat se budeme těmto tématům: čestný prezident Ječmínek, předchozích 26 let činnosti Autoklubu, Lopeník, vize. Ve druhé části si budeme povídat o tom, jak se z právníka stane vysoký funkcionář, o vášni pro závodění, o působení ve světě sportovního práva a co na takovou kariéru říká rodina.

JUDr. Jan Šťovíček, PhD byl roku 2010 jmenován do prezídia AČR, kde byl pověřen vnějšími vztahy Autoklubu jak ve světě, tak i v ČR. Od roku 2012 působil ve funkci viceprezidenta AČR, 19. listopadu 2016 jej drtivá většina delegátů zvolila nástupcem Romana Ječmínka v čele organizace.

Následné tiskové konference se účastnila Česká televize a Motorsport revue, ostatní média s výjimkou ČTK zřejmě v tu dobu řešila něco důležitějšího, než změnu v čele organizace významu AČR po předlouhých 26 letech.

Mohl v nepřítomnosti novinářů hrát roli fakt, že jste byl jediným kandidátem a výsledek voleb byl očekávatelný?

To samozřejmě není vyloučené. Možná, že jsme udělali chybu, že jsme volby i tiskovou konferenci uspořádali v sobotu. Ne každý byl tak pilný a pracovitý jako vy, že se tam přišel podívat. Ale myslím si, že to není rozhodující. Zprávy se ujala ČTK a do mainstreemových médií ji dostala.

 

V novém křesle sedíte teprve pár dní. Už víte, jak velký je rozdíl mezi funkcí prezidenta a viceprezidenta?

To je úplně diametrální rozdíl. Když se podíváte do stanov, tak zjistíte, že vlastně všechny pravomoci ohledně vnitřního i vnějšího rozhodování má v ruce prezident. První viceprezident je v podstatě zástupce, který může jednat nebo rozhodovat za prezidenta ve výjimečných případech a to ještě na základě písemné plné moci. První viceprezident je jeden z řadových členů prezídia, které má dvanáct členů. První viceprezident rozhodně nemá přístup do agendy tak jako prezident. Připodobnil bych to k pěti procentům znalostí na jedné a stu procentům znalostí na druhé straně. Proto jsem prosil delegáty na valné hromadě, aby nám jako novému prezídiu dali tak rok hájení, než se nám podaří se se vším seznámit a nastartovat pozitivní změny. Ty nejdůležitější výsledky by se měly projevit až v roce 2018, to se nedá nic dělat.

Znamená to, že budete procházet předchozích 26 let, nebo se budete seznamovat spíše jen se současnou situací?

S tou současnou situací, samozřejmě. Vím, že tady může být řada kontroverzí a kritiků, ale mě nezajímá, co se stalo v roce 92, 95, nebo 97. To už je prostě passé. Nezajímá mě ani, co se stalo s firmou Sazka. To je věc, o kterou jsme už nejen jako Autoklub, ale jako sportovní prostředí přišli, nic s tím neuděláme. Chci se dívat dopředu a chci posunout Autoklub ze současného stavu někam dál.

Symbolem předchozí éry Autoklubu ČR je jeho dlouholetý prezident Roman Ječmínek. Bývali jste spolu častěji v opozici, nebo spíše ve shodě?

Vždycky jsem byl toho názoru, že než válčit, tak je lepší najít nějaký konsenzus. Protože, kdybychom spolu ještě válčili, tak to by samozřejmě Autoklubu zrovna nesvědčilo. Neříkám, že jsme na všechno měli stejné názory, ale snažili jsme se oba dva táhnout za jeden provaz.

Šťovíček o cestě do prezidentského křesla

Kdy jste přišel na to, že vaše cesta je stát se funkcionářem?

V roce 1998 mě oslovil tehdejší předseda české motocyklové federace doktor Schulman. Že se zformulovala evropská motocyklová federace, a že tam hledají právníka, který by měl zájem o motocykly, něco o tom věděl, uměl aspoň anglicky a byl členem disciplinární komise. Mě to zajímalo, protože motorky jsem sledoval v televizi, anglicky jsem uměl a právník jsem byl. Tak jsem se vypravil do Bukurešti na můj první kongres Evropské motocyklové unie, jak se to tehdy jmenovalo. Tam mě zvolili do disciplinární komise – právního panelu, a od té doby jsem aktivním funkcionářem. Začal jsem tedy vlastně přes ty mezinárodní federace.

Do té doby jste vůbec nebyl členem autoklubu?

Do té doby jsem nebyl členem, a dokonce jsem ani nezávodil. Teprve cestou zpátky z toho kongresu, vedle mě v letadle seděl jeden funkcionář ze silničních závodů motocyklů, a ten měl svůj tým a vyprávěl mi, jak je pěkné závodit. Když jsme přistáli v Praze, tak už jsme si podali ruku. Půjčil jsem si motorku a další víkend už jsem v Mostě jel první závod na stopětadvacítce Aprilii. Skončil jsem úplně poslední, a říkal si, že to jsou nějaký divný závody tohle, že to nějak nefunguje… A takhle začala moje závodnická kariéra.

Když jste studoval práva, tak to už bylo s výhledem na sportovní právo?

Ne, to vůbec ne. Člověk v těch dvaceti, třiadvaceti pořádně neví, co bude dělat. Takže mě vůbec ani nenapadlo, že se tím budu někdy zabývat.

Přejděme k podzimní volbě prezidenta Autoklubu ČR. Kdy jste věděl, že budete zvolen? Bylo to až opravdu při tom hlasování, nebo jste si říkal už předem, že to tak asi dopadne?

Ono se to vyvíjelo během, řekněme, posledních třech měsíců. V Autoklubu máme pravidlo, že každý kandidát do prezídia Autoklubu, musí mít 15 písemných nominací od klubů. Ne od jednotlivců, ale od klubů. Dal jsem si tu práci a ty nominace postupně sbíral. Samozřejmě jsem tomu věnoval hodně času a objel jsem naše nejvýznamnější kluby, jako je třeba Automotoklub Nová Paka, Zlatá přilba Pardubice, Barum Zlín, AMK Nepomuk, a tak dále, a získal jsem nominace od nich. A jak se mi scházely nominace od těch velkých klubů, to jsou přece jenom takoví ti „opinion lídři“, tak jsem tušil, že menší kluby budou následovat jejich příklad.

No a nominace se mi vršily, už jsem jich měl 15, tak jsem si říkal, že abych měl nějakou rezervu, kdyby bylo něco špatně, tak bych jich mohl mít třeba 20. Tak jsem jich měl 20, a pak už jsem jich měl najednou 30, a pak 40, 60, a nakonec jsem jich měl 80, a to už jsem věděl, že to asi dopadne dobře. Následně se se mnou spojil doktor Ječmínek, který byl protikandidátem, a řekl mi, že se rozhodl, že svoji kandidaturu stáhne. Potom už jsem věděl, že pravděpodobnost, že bych nebyl zvolen, je už jen hypotetická. Tento okamžik nastal asi tři týdny před volbou.

Jaká jsou pravidla volby? Je ke zvolení potřeba nadpoloviční většina hlasů?

Přiznám se vám úplně na rovinu, že jsem to moc nezkoumal, předpokládám, že ano! Ale že by to nedopadlo, když je tam jenom jeden kandidát, to by asi nebylo dobré z hlediska právního, ani z toho, že by organizace neměla žádného prezidenta. Tušil jsem, že si to kandidáti uvědomí.

 

Když se pětaosmdesát nominací přepočte na hlasy na valné hromadě, tak tam už z toho počtu delegátů vychází nadpoloviční většina, takže jsem se tím ani nezabýval. Nakonec to bylo asi 268 hlasů z 280, potvrdil se můj předpoklad, že to bude výrazný výsledek. Samozřejmě jsem rád, že mám takhle silný mandát.

Na kolik váš nový program omezí ten, kterému jste byl dosud zvyklý se věnovat?

Samozřejmě výrazně, protože to bude vyžadovat full time nasazení, ale já jsem s tím počítal, takže už jsem omezil svou advokátní praxi. Do budoucna se budu věnovat jen těm nejvýznamnějším případům, které jsou pro mě osobně zajímavé profesně z hlediska sportovního práva. Co se týče funkcí v mezinárodních federacích co mám, tak ty si samozřejmě ponechám. Ne, protože bych po nich tak hrozně toužil, ale prostě proto, že je důležité, aby Autoklub měl zastoupení ve vrcholných pozicích ve FIM a FIA.

I když, budu muset nějak řešit třeba členství v těch soudech. Neřekl bych, že je to až tak časově náročná činnost, nebo že by tam byl nějaký přímý konflikt zájmů, ale moc dobře se na to nehledí, když takovou funkci vykonává prezident národní federace. Budu místo sebe hledat mladšího, chytřejšího a šikovnějšího zástupce.

Kolik soudů ročně míváte?

Ve FIA toho bývá víc, tam je třeba těch soudů šest, osm, deset. Ve FIM je to menší počet, bývají to třeba dva, tři, není to tak náročná záležitost.

A to se vždycky týká vás, nebo je vás víc a soudci se vybírají?

Ve FIM i ve FIA je více soudců. Často se to týká mě nebo soudců ze zemí jako je Monako, Malta, Řecko a podobně. U nás totiž jen málokdy hrozí konflikt zájmů. Vždycky říkám „bohužel“. Většinou se tam řeší jezdci či týmy ze zemí jako je Anglie, Francie, Itálie, Německo, Španělsko, nebo Spojené státy. Soudci z těchto zemí si v podstatě nikdy nezasoudí, protože jsou pořád vlastně vyautovaní. Ne, že bychom museli mít disciplinární případy, ale chtěl bych, aby i čeští jezdci a týmy byli přítomni v nejvyšších patrech motosportu. Třeba se časem stane, že ani český soudce nebude moct soudit, protože se bude jednat o českého jezdce třeba ve formuli 1.

Co říká rodina na typ kariéry, který jste zvolil? Protože to není o osmihodinové práci, předpokládám…

Není to osmihodinová práce, je to trochu specifická věc. Asi každý z činovníků nejen v Autoklubu, ale ve všech sportovních organizacích, vám potvrdí, že tomu musíte během sezóny obětovat hlavně víkendy, a to je samozřejmě pro rodinu to nejhorší. My máme třeba během jednoho víkendu uprostřed sezóny v létě čtyři nebo pět podniků, které pořádáme po celé republice. Samozřejmě je velmi náročné to objet, všechno se to ani nedá. V posledních letech jsem se snažil to aspoň prostřídat, vždycky jsou pořadatelé rádi, když se tam objeví prezident, první viceprezident, nebo prostě někdo z autoklubu. Je důležité s našimi lidmi udržovat kontakt. Teď v zimní sezoně je v tomto ohledu docela klid, aspoň ty víkendy můžeme být doma, ale v létě to zase bude hektické. Není to dobré pro děti, není to dobré pro rodinu. Ale bohužel, to už se s tím partnerky a partneři musí smířit, že si vybrali takové blázny, který tomu obětují celý víkend…

Děkuji za rozhovor. Ať se vám v nové funkci daří.

Datum zveřejnění

6.3.2017

Zdroj informací

Motorsport revue

Autor

Siwek Prokop

Reklama

MotorCheckUp
Rychlý test pro všechny motory!
Předplatitelé Oldtimeru mají 10% slevu!

Facebook

Naše projekty

Přihlášení

Přihlášení
E-mail:
Heslo:
Page generated in 0.7219 seconds.
Redakční systém Orancon naprogramoval Vítězslav Dostál